Moravské sklepy na rozdíl od těch rakouských žijí, tvrdí expert na vinařskou turistiku

Juraj Flamik, původně památkář, aktuálně odborný garant soutěže Top vinařský cíl, už čtvrtstoletí bydlí v Brně. Působí v Nadaci Partnerství, kde koordinuje a vede několik projektů.

Kromě Moravských vinařských stezek jsou to i Greenways, Festival otevřených sklepů, Cyklisté vítáni nebo Brno, město vína.

Hádám, že vinařství na Moravě se stalo turistickým cílem poměrně nedávno.

Před 15 lety tady neexistovaly žádné vinařské spolky nebo sdružení. U vinařů totiž stále přetrvávala nedůvěra ze sdružování ještě z dob komunismu. Například v Rakousku je účast vinařů ve spolcích povinná, tedy stoprocentní. V roce 2009, kdy jsme začali pořádat Festival otevřených sklepů, bychom podobných akcí napočítali do deseti za rok. Vinaři však rychle pochopili, že o prodej ze dvora je ze strany zákazníků velký zájem. Teď se těch akcí pořádá ročně 60, v každé obci vidí, že to funguje, tak sklepy otevírají.

V jednom svém článku jste se zabýval komercializací moravského vinařství. Tvrdíte, že z bodrých pohostinných vinařů se postupně stávají byznysmeni, kterým je líto rozlít návštěvníkům jednu sedmičku zadarmo. V jakých situacích jste si toho posunu všiml?

Za těch sedm let, co festivaly organizujeme, ten trend skutečně nastal. Vinaři zpočátku neměli vybudované distribuční kanály, lidé si chodili pro víno do sklepů a seznamovali se s nimi. Za pouhé desetiletí si však výrobci vína vybudovali standardní sítě odběratelů, dodávají dnes do gastronomických zařízení nebo vinoték a už tolik nestojí o prodej ze dvora. Je to pro ně zátěž, protože své víno prodají tak jako tak. Dnes už tedy vinař není závislý na prodeji vína ze sklepa, ale na tom, jestli vybudoval ubytovací kapacity, restauraci, ti bohatší staví hotely. Bází návštěvnosti se stal zážitek, nikoliv obchod s vínem někde ve sklepě.

Předpokládal jste před těmi 15 lety, že se něco takového stane?

Ne, pozoruji to až nyní. Oni vinaři si možná sami ani neuvědomují, čím to je. Možná to způsobuje pocit ve stylu "mám všechno prodané, tak proč bych měl víno ještě rozlévat zadarmo na akcích". Ovšem myslím si, že se to zase vrátí zpět. Podívejte, většinu návštěvníků festivalů tvoří mladí lidé do 30 let. Nejezdí tam výlučně za vzděláním. Určitě se jejich znalosti prohlubují, ale důležitý je pro ně především zážitek. Největší úspěch u nich mají příjemní, otevření, štědří vinaři nabízející i doplňkové služby. Taková pravidelná mladá návštěvnice za mnou jednou přišla a ptala se, co těm vinařům je, že se už neusmívají jako kdysi. Odpověděl jsem, že asi v hlavě kalkulují ztráty při rozlívání vína hostům. No a ona opáčila, že tedy raději začne jezdit za vínem přes kopec do Rakouska. Tam vinař ví, že se mu marketing každé rozlité skleničky v příjemné atmosféře časem vrátí. To je varování. Pokud si návštěvníci těchto tendencí časem všimnou, nastane situace, kdy se vinaři budou muset chytit za nos.

Vinné sklepy Lechovice získaly za své rosé zlatou medaili v Cannes - čtěte ZDE

Tajemství úspěchu Château Valtice: Hluboké kořeny vína v půdě i lidí v oboru - čtěte ZDE

Apelujete s tím na ně?

Mluvím s nimi otevřeně. Zatím tomu moc nevěří. Primární ekonomické důvody jsou v současnosti velmi silné.

Takže jít na vinařskou školu a pustit se do výroby vína je dnes lukrativní záležitost?

Samozřejmě. Víno vždy bylo atributem bohatství. Historicky k němu měly přístup nejdříve církve, pak vyšší a nižší šlechta a až společensko-ekonomickými změnami za Marie Terezie došlo k tomu, že i drobní domkaři mohli vlastnit vinice. Vinařství je dnes podle mě nejvíce prosperujícím segmentem zemědělství. A perfektně fungujícím.

Top vinařský cíl

Projekt a soutěž Top vinařský cíl chce představovat místa, kde se snoubí víno a zážitek. Aby zařízení mohlo používat označení Top vinařský cíl, musí získat tzv. Certifikaci vinařské turistiky, kterou uděluje Národní vinařské centrum. Nebo je vybráno některým z odborných garantů na základě jejich osobní zkušenosti a odborného posouzení. V jejich týmu je třeba renomovaný sommeliér Ivo Dvořák, expert na vinařskou turistiku Juraj Flamik nebo šéfredaktor časopisu Wine & Degustation Michal Šetka. Podniky musejí splňovat kvalitativní kritéria z pohledu vína a obsluhy, ale zejména se v nich musí spojovat víno a zážitek.

Pro tato zařízení pak může veřejnost od 1. 6. do 30. 9. 2015 hlasovat na stránkách www.topvinarskycil.cz a na základě toho bude vyhlášen vítěz ročníku 2015, stejně jako druhé a třetí místo.

Náš trh se vínem ještě nezasytil?

Tuzemští vinaři mají obrovskou výhodu v tom, že jejich veškerá produkce pokryje nějakých 35 procent poptávky. Jednoduše všechno prodají. Zrovna včera jsem vedl seminář se starosty vinařských obcí a ptal jsem se, jestli znají nějakého vinaře, který zkrachoval. Neprodal všechno svoje víno. Nepořizoval moderní technologie jako nerezové nádoby, chladiče, vinifikátory. Ne, nikoho takového neznají. A všichni z těch úspěšnějších investují do zařízení vinařské turistiky. Restaurací, hotelů, celých komplexů. Ty miliardové investice ze soukromých zdrojů jsou důkazem, že vinařství funguje a těm lidem se to vyplácí.

Zabýváte se fenoménem sklepních uliček. O co přesně jde?

V 18. století se rakousko-uherští domkaři a drobní zemědělci dostali díky zrušení nevolnictví a dalším reformám k vinohradům. Jenže si nemohli dovolit mít vinařství ve vlastním domě, a tak začali budovat sklepy a později i lisovny přímo pod vinicemi. Tím vznikly sklepní uličky, fenomén jedinečný pro panonskou oblast, tedy severní Maďarsko, jižní Slovensko, Dolní Rakousko a jižní Moravu. Řádek sklepů na horizontu vinohradů je ikonou vinařské turistiky, symbol našich regionů.

Co mě může ve sklepní uličce jako turistu zaujmout?

Jsou to místa s koncentrovanou nabídkou vinařské turistiky a dobrou vybaveností. V některých už stojí i opravdu velké hotely. Právě rozvoj turistiky prolomil poměrně neutěšený stav, v němž se tyto lokality po sametové revoluci nacházely. Tehdy docházelo, nebojím se to jako původním povoláním památkář říct, k plošné devastaci. Majitelé sklepů se dělili do dvou skupin. Těm, kdo neměli peníze, chátraly a padaly. Majetnější se pustili do oprav takovým stylem, kdy ničili památkovou podstatu těchto objektů. Vsazovali okna vybouraná z paneláků, balkony, stavěli ploché střechy. Byl to neřešitelný problém, protože sklep je z hlediska zákona dírou v zemi, a nikoliv stavbou, takže se na něj nedají uplatnit žádné ochranné režimy s výjimkou pěti plošných lokalit a několika individuálních staveb. Až vlivem vinařské turistiky a návštěvnosti si vinaři uvědomili, že atraktivita a autenticita sklepa je určitou formou jejich bohatství. Podívejme se opět do Rakouska, kde mají asi tisíc sklepních uliček. U nás to bude stovka. Rakušané je z hlediska památkové péče velmi přísně chrání. Jsou unikátně zachované v barvách i materiálech. Vypadají jako skanzeny, klesla by vám z toho čelist. Vlastník tam bez povolení nesmí učinit vůbec žádné změny.

To zní jako idyla.

Jen na první pohled. Sklepy se kvůli těmto opatřením bohužel vyprázdnily. Mnoho uliček nemá ani vybudovanou kanalizaci, takže moderní vinařská turistika tam vlastně nemůže existovat. Což vede k tomu, že ze 400 krásně malovaných sklepů jich víno návštěvníkům nabízí třeba desítka. Zbytek zeje prázdnotou.

Správným řešením by tedy byla jakási kompromisní cesta?

Určitě. Rakouští kolegové nyní řeší, čím zaplnit prázdné sklepy a tím je využít, zatímco přestavěné moravské sklepy žijí. Sklep na Moravě je tak dnes mnohem dražší než ten rakouský.

Které moravské sklepní uličky jsou podle vás nejkrásnější?

Pokud chceme vidět autenticitu a původnost, pak jsou to ty památkově chráněné. Tedy petrovské Plže, Stará hora v Blatnici pod Svatým Antonínkem, Veletiny u Vlčnova a Pavlov. Pokud hledáte romantiku a klid, navštivte Hnanice nebo Chvalovice na Znojemsku.

Moravské vinařské stezky, které jste vymyslel, fungují šestnáctým rokem. Věřil jste tehdy, že Češi sednou na kolo a vyjedou mezi vinohrady?

Nebylo potřeba věřit, oni jezdili, už když jsme s projektem začínali. Takže odhad nebyl špatný.

Kde má oblíbenost cyklistiky v Čechách a na Moravě kořeny?

To nevím. Pravdou je, že zejména na jihočeské a jihomoravské vesnici měl vždycky kolo každý. Snadno se na něm dostal na záhumenek, do vinohradu nebo obchodu. Ale nemyslím si, že je to jediný důvod. Češi jsou sportovním národem, rádi se oblékají do dresů. Chlapi navíc mají rádi stroje, takže si s libostí pořizují kvalitní bicykly.

Síť vinařských cyklostezek v současnosti čítá 1200 kilometrů. Je prostor ji ještě nějak rozšiřovat?

Základní síť jsme doznačili v roce 2003 a od té doby nevidíme důvod ji nějak měnit. Občas se však stane, že se obce s vinaři domluví a vytyčí vlastní okruh. Nebo na slovenské straně zase vznikla Skalická vinařská stezka, kterou jsme poté na moravskou síť napojili.

Bokovka nebo Dobrý ročník. Nejlepší filmy, v nichž je víno v hlavní roli - čtěte ZDE

Krymské vinaře sžírají pokusy o nacionalizaci i protiruské sankce - čtěte ZDE

Jaká je v současnosti vytíženost kapacit? Z vlastní zkušenosti vím, že některé stezky bývají zvláště o víkendech hodně frekventované. Kombinace cyklistů a bruslařů někdy zavání dopravní zácpou.

Hospodští z podniků při stezkách potvrzují neuvěřitelný nárůst dopravy. Významnost cyklisty-klienta dokládá fakt, že vznikají cyklopenziony i cyklosklepy. Stezky s kvalitním povrchem přirozeně přitahují in-line bruslaře i maminky s kočárky a zejména v příměstských oblastech je přetíženost problémem. Ve světě to řeší dělenými stezkami. Já bych řešení viděl ve výběru povrchu. Pokud místo asfaltu natáhnete zpevněný mlat, těžko vám tam bruslař vjede.

Diskutovaná je také triáda jízdní kolo-víno-policie...

Při vymýšlení projektu jsme neřešili, jestli si cyklisté někde dali skleničku, nebo ne. Šlo vyloženě o to, spojit nejhezčí moravská místa cyklostezkou. Samozřejmě to ale spolu souvisí. Osobně jsem na cyklostezkách kontrolu policejních hlídek nikdy nezažil, naopak, policie pomáhala organizovat provoz a radila cyklistům, kudy jet. Nicméně problém to je a měl by se řešit. Politici i policisté o tom mluví léta.

Jaká opatření navrhujete?

Měli bychom se zachovat jako standardní rozumná země uprostřed Evropy a povolit nějakou tu promile za řidítky, stejně jako okolní státy. Zdůrazňuji, že nemluvíme jen o problému jižní Moravy. Ano, ukazují na nás prstem: Oni na těch vinařských stezkách chlastají! Ale copak na Plzeňsku nebo v Praze si cyklisté dvě tři piva nedají? Nebo na Valašsku frťana? To není jihomoravská záležitost, ale celorepubliková. Mělo by se to takhle pojmenovat a potom plošně řešit.