Miroslav Volařík

Zato potkat ho, jak brouzdá vinicemi třeba ve Francii, Itálii nebo Španělsku, je velmi pravděpodobné. Má-li tento majitel známého vinařství ověnčeného dvěma tituly Vinař roku i mnoha medailemi za vína prozradit svůj vztah k cestování, bez zaváhání říká, že záleží na cíli cesty.

"Posledních 15 let, když cestuji, jde o vinařskou turistiku. Jezdím tam, kde mohu něco vidět, kde se mohu podívat, jakým způsobem pracují na vinici a vůbec s hrozny," vysvětluje. Každoročně tak týden až deset dnů stráví třeba v Piemontu, Toskánsku nebo u severní či jižní Rhôny. Na takové cesty jezdí většinou s manželkou nebo synem, občas s plzeňskou firmou Merlot d’Or, která dováží francouzská vína. Dříve také hodně s českými vinaři. Ze středisek, kde se daří červeným odrůdám, si odváží domů plné auto vína, odhadem z každé cesty tak stovku lahví. Pro sebe, aby měl zásobu, ale také třeba pro zetě, který žije v Německu, nebo pro přátele. "Jsem přesvědčený, že my máme bílá vína minimálně na stejné úrovni jako v zahraničí, ne-li lepší. Takže nemám důvod vozit bílá," vysvětluje.

Jediné cesty, které nemají vinařský charakter, se odehrávají tradičně v zimě, kdy berou manželé Volaříkovi svých pět vnoučat ve věku 6 až 11 let na lyže do Itálie. Oblíbeným střediskem je prý Predazzo. "Syn v Česku má dvě děti a dcera v Německu tři. Rád bych, aby mezi sebou měly vazby, proto se snažím takto stmelovat rodinu a také u vnoučat z Německa podporovat češtinu." Pomerol: Cesta za nejdražším vínem skončila před branou

Ve francouzské oblasti Bordeaux leží vinařství ChČteau Pétrus, které produkuje jedna z nejlépe hodnocených a nejdražších vín na světě. Cena lahve 100 tisíc korun je běžná.

Samozřejmě při cestách za červeným vínem Francie hledal Miroslav Volařík i toto vinařství. Bylo to na výpravě se synem.

Ubytováni byli v městečku Saint-Émilion, které je na seznamu UNESCO.

V místním malém vinařství našel Volařík majitele ovládajícího angličtinu a jemu se svěřil, že by chtěl vidět ChČteau Pétrus. Dokonce měl s sebou knihu o francouzském vinařství, z níž citoval, jak výjimečné je to víno. "Vinař rozložil mapu a ukázal mi, kde leží jeho vinice, odkud jsem si koupil lahev za 30 eur, vedle měl vinice ChČteau Cheval Blanc, kde stála lahev 400 eur, a hned vedle byl ChČteau Pétrus," vypráví Volařík, že v této oblasti to není jako na Pálavě, kde se od sebe liší jednotlivé tratě. To Francouzi ve zmíněném regionu pěstují víno v opuštěném řečišti. "Složení půdy je všude stejné, jen ceny vín se liší."

Nakonec Francouz jel Volaříkovi ukázat ono slavné vinařství, které leží v oblasti Pomerol. "Je to malinké vinařství s jednou velkou budovou, kam se nikdo nedostane. Tak jsem si ho aspoň vyfotil."

ChČteauneuf-du-Pape: I odborník se jednou spálí

Červené, o kterém zpíval už za socialismu Michal Tučný, pochází ze stejnojmenné oblasti ChČteauneuf-du-Pape a je z vinařství ChČteau de Beaucastel. Pochopitelně jednou zavítal Miroslav Volařík také do tohoto regionu.

Ale z Orange, kde byl ubytovaný, tam dojel až po 19. hodině a vinotéka, v níž se prodávají místní vína, už byla zavřená. Jak bloumal po náměstí, odchytil ho Francouz a pozval ho do své vinotéky.

"Tvrdil, že dělá ta nejlepší luxusní vína.

Měl lahve s ruční etiketou a zavoskované špunty, a přestože mi prostředí bylo podezřelé, koupil jsem karton," vzpomíná moravský vinař. Podobná situace se ten večer opakovala ještě jednou.

Nakonec se druhý den ráno z Orange do ChČteauneuf-du-Pape rozjel znovu, a než zaparkoval ve spletitých uličkách historického města, syn už ve vinotéce události předchozího večera prodiskutoval a měl jasno. "Padli jsme na podvodníky, kteří nakupují špatná vína a prodávají je turistům, hlavně cizincům. Když jsem lahev doma otevřel, tak to samozřejmě nebylo to, co jsem koštoval," přiznává Volařík, že koupil hodně draho sudové za 50 korun. "Potom jsme si v té vinotéce nakoupili Beaucastel a to bylo opravdu suprové víno. Vždy jsem říkal, že jsme žumpa Evropy, a ono je to možné i jinde."

Rakousko: Jak vzniká sudové víno z dovozu

V rámci příhraniční spolupráce zavítal Miroslav Volařík, který působí v Mikulově, na exkurzi do rakouských vinařství. Dostal se i k vinaři, který zároveň provozoval penzion, vína stáčel do lahví a vypadalo to, že může být moravským vinařům příkladem. Až do okamžiku, kdy ukázal výrobní prostory.

"Ve sklepě byla na sudech plíseň, hadice na stáčení ležely na zemi také zaplísněné - jako u nás za socialismu v 60. a 70. letech," vzpomíná Volařík.

A dodává, že dobrý vinař musí trvale investovat do technologií. Vylepšovat provoz, aby víno ochránil před vnějšími vlivy. Od onoho rakouského vinaře se nakonec dozvěděl, že takhle vzniká sudové víno, které ovšem v Rakousku nelze prodávat. Povolený je tam pouze prodej takzvaně ze dvora, tedy lidem, kteří se zastaví u vinaře, ale do obchodů a vinoték se smí dodávat jen lahve.

"Vysvětlil mi, že to sudové prodává do Čech. Zřejmě pak v nějaké české vinotéce tyhle patoky nabízejí jako kvalitní rakouské víno," vysvětluje Volařík, proč je zastánce nového vinařského zákona. "Je navržený tak, že pomůže malým vinařům, které likviduje tohle hnusné dovozové víno prodávané za 50 korun litr. Za tu cenu nelze kvalitní víno vyrobit," je přesvědčený Volařík.

Zdroj: