Samotná podstata nároků vinné révy na polohové, půdní a mikroklimatické podmínky, znásobená položením našich vinic při severní hranici rozšíření vinné révy, omezovala zakládání vinic jen na přísně vybírané svažité pozemky – kdysi všeobecně nazývané „viničními horami". Většinou se původně jednalo o areály pusté, pastviny nebo extenzivně obdělávané části královské, církevní nebo šlechtické či městské půdy. Všichni její držitelé viděli v zakládání vinic možnost získání zemního pachtu nebo desátku z tak intenzivní plodiny, jakou je vinná réva, a proto zakládání vinic podporovali nebo je v určitých údobích sami zakládali a rozdělovali založené „mladiny" mezi zájemce. Jak pro majitele půdy, tak nakonec i pro nájemce vinic bylo výhodné seskupení malých vinic do určité lokality tak, aby se majitelům půdy lépe vykonával dohled nad řádným obděláním vinic a snadno se odebíral desátek hned pod vinicemi při sklizni hroznů. Pro vinohradníky bylo takové seskupení vinic výhodné vzhledem k jejich ochraně před zvěří i před krádeží hroznů. Seskupení vinic vyvolalo potřebu sdružit majitele vinic na pronajaté půdě a dát všem jejich činnostem, které se týkají vinic, určitý řád. Vznikala tak horenská práva na Moravě, kde se jich dochovalo 223 a jejichž soupis sestavil J. Pošvář. Také v Čechách vznikaly od nejstarších dob podobné soupisy práv a povinností všech, kteří se – ať již v postavení nákladníků hor viničních, vinařů, perkmistrů nebo čeládky viniční – zúčastňovali obdělávání vinic. Takové soupisy se v Čechách většinou nazývaly „artykulové viniční" a bývaly zapisovány do „register perkmejstrských". Obsahem horenských práv nebo artykulů bývaly povinnosti vážící se k jednotlivým viničním pracím, k pracovní době, k platům za práce, k omezení vodní eroze a k platbám desátků. Pak tam bývají uvedeny předpisy o právu a tresty za překročení povinností a zákazů.
Důležitým dokladem o majetkovém poměru k vinici byly perkmistrovské knihy gruntovní. Každý, kdo vinici vlastnil, ji musel dát zapsat do gruntovní knihy a každoročně se musel dostavit v určitý, městskou radou nebo šlechtou stanovený den ke kontrole zápisu a pokud to byl měšťan, který svěřil obdělávání vinice svému vinaři, musel přivést vinaře s sebou a za kontrolu i zápis vinaře se většinou vybíral poplatek. Při každoročním „snešení" vlastníků vinic se četlo celé nebo část horenského práva tak, aby jeho znalost byla všem běžná. Společně se každoročně před sklizní hroznů „zarážela hora" a nikdo do ní nesměl, jen přísežní hlídači „hotaři", které kontroloval perkmistr nebo tam, kde bylo více hor, pomocník perkmistra, jemuž byl dozor nad horou svěřen – „horný". Teprve až k tomu dala městská nebo obecní rada či šlechta pokyn, začínali všichni ve stejnou dobu se sklizní hroznů. Každý sice pěstoval révu a připravoval víno sám, ale současně ho vázala i pevná organizace s ostatními.
K určitému rozvolnění těchto svazků došlo až za vlády Josefa II., který zrušil místní horenská práva a vydal viniční řád pro Moravu. Určitou dobu se ještě vinaři cítili příslušni k místnímu vinařskému cechu, ale když byly i cechy roku 1851 zrušeny, rozpadla se vinařská pospolitost zcela. Vznikaly pak místní vinařské spolky, ale jejich činnost byla jen málokde cílevědomá. Úpadek vinařství se stupňoval a dovozy cizích vín negativně ovlivňovaly ekonomické základy tohoto labilního zemědělského odvětví. Teprve po první světové válce vznikl Svaz československých vinařů a ve třicátých létech 20. století bylo založeno mnoho vinařských družstev po celé Moravě. Vinaři se cítili vydáni všanc obchodníkům a importérům levných vín. Zjistili, že spojení drobných pěstitelů do vinařských družstev majitelů a společná příprava vín zlepšuje jejich jakost a prodejnost. Málokterý jednotlivec byl schopen v primitivně zařízených sklepech připravit víno k naláhvování. Víno přestalo být zemědělským produktem a čím dále tím více se stávalo obchodním zbožím, které potřebovalo náležitou adjustaci, reklamu a obchodní spojení.
Činnost vinařských družstev byla v padesátých létech minulého století zastavena, družstva převedena do národních podniků, a tak byl dán základ vinařské velkovýrobě. Ta našla svého partnera ve velkovýrobních podmínkách produkce hroznů na velkých celcích zemědělských družstev i státních statků minulé éry. Jejich činností došlo ke značnému rozšíření tří nejproduktivnějších odrůd révy na Moravě – Ryzlinku vlašského, Veltlínského zeleného a Müller Thurgau, které opanovaly polovinu plochy našich vinic. Další čtvrtinu zabíraly odrůdy pro výrobu červených vín a poslední část některé odrůdy pro výrobu vysoce jakostních vín v nejlepších viničních polohách a některá novošlechtění. Lidé uzpůsobili odrůdovou náplň vinic převážně pro výrobu různých známkových vín doplňovaných určitým podílem vín z dovozu, neboť produkce domácích vín kryla jen polovinu jeho spotřeby. Po roce 1989 se začala výsadba vinic orientovat na odrůdy pro přípravu nejjakostnějších vín, a současně i na produkci vín zaměřenou na vína typická pro určité oblasti Čech i Moravy. Cílem je zvyšování autentičnosti vín v okruhu vysoce kvalitních vín s určitým a kontrolovaným původem, hlavně v kategorii vín s přívlastkem.
Zdroj: Réva a víno v Čechách a na Moravě
© V. Kraus a kol.
© RADIX, spol. s r.o.
Vinařské novinky do schránky