Nejen ve víně je pravda

Pozdní sběr z jižních svahů Bílých Karpat. Když je sklenka plná, začínám uvažovat o věcech, které s vínem souvisejí a které právě v těchto dnech stojí za připomínku.

Pokácejte vinice

Za prvé: Evropská unie vynakládá 450 milionů eur ročně na podporu vinařů (celkem jich je půl druhého milionu). Současně dotuje další půlmiliardou výrobu lihu z nadprodukce hroznů (zhruba 15 milionů hektolitrů), přičemž prodejnost evropského vína klesá a na starý kontinent se dováží stále více zahraničních značek.

Za druhé: I v Česku, které je pivní velmocí, stoupá spotřeba vína. Pokud to bylo v devadesátých letech ročně 15 litrů na obyvatele, je to dnes o dva litry více a vzhledem k tomu, že průměr pětadvacítky je téměř dvojnásobný, dá se očekávat další nárůst.

Za třetí: Z unie pocházejí asi tři pětiny světové vinné produkce, přičemž stejné množství se zde i vypije. Komise chce ale v nejbližších pěti letech zlikvidovat na 400 000 hektarů vinic (12 procent celkové rozlohy) a kvantitě levného dovozu konkurovat kvalitou.

Co z toho všeho pro Česko plyne? Že by mělo mít na právě projednávané reformě evropského vinařství eminentní zájem. Připomeňme, že tuzemští producenti ročně vyrobí půl milionu hektolitrů, které bezpečně prodají už na domácím trhu. Jednak proto, že jde o pouhých 40 % naší spotřeby. A pak také proto, že tři pětiny Čechů dávají přednost domácímu vínu před dováženým.


Sladké hrozny, trpké plody

Evropská komise chce teď zavést opatření, která by měla okamžitý i dlouhodobý efekt.

Tím prvním rozumí - krom jiného - zákaz užití řepného cukru při doslazování vína. Pro naše vinaře by to znamenalo, že budou muset dovážet hroznový mošt ze zahraničí. Tím by vzrostla cena vína až o dvě koruny na litr. Horší ovšem je, že by tím padl i základní princip evropského vinařství - totiž určení původu vína podle původu hroznů.

Politická i odborná reprezentace by se proto měla ze všech sil snažit o to, aby tato zásada zůstala zachována.

Tím spíš, že na ní závisí i dlouhodobá reforma vinařství - tedy kromě klučení a restrukturalizace vinic i mýcení nekvalitní výroby férovou konkurencí. Právě v této oblasti vidím například pro vinaře z jižní Moravy velkou příležitost. Už dnes se výrobky, které nabízejí, těší uctivému srovnání s produkcí jejich alsaských kolegů. A objevovat se začínají i první vinařské stezky (například na Břeclavsku z Hustopečí do Vrbice), které prospívají nejen vínu, ale i turistickému ruchu, a tím i regionu.


Neodolatelný Ryzlink

Podaří-li se vhodně skloubit domácí a unijní prostředky (zmiňovaná stezka na Břeclavsku stála pět a půl milionu korun, přičemž tři čtvrtiny nákladů uhradila unie), může naše víno nejen překročit hranice, ale také lákat labužníky podobně jako to alsaské.

Pokud ovšem neovlivníme reformu vinařství tak, aby podpořila místní kvalitní výrobu; a dovolíme zachování dotací do obrovských nekonkurenceschopných vinic (což platí i o zemích, jako jsou Francie, Španělsko či Itálie, kde ročně končí více než tři čtvrtiny z již zmiňovaných 450 milionů eur), nepřestane náš trh zaplavovat jejich nekvalitní, ale levná produkce.

Dopíjím nedoslazovaný, svěží a harmonický ryzlink a říkám si, že by to bylo víc než škoda.


Zuzana Roithová
Autorka je poslankyní Evropského parlamentu za KDU-CSL