V Buchlovicích na koštu

A tak jsme byli mnozí pořád jako by nasměrováni tykadly na Západ a už na Vánoce se plánovalo, kam pojedeme na dovolenou. Sbírávali jsme dovolené jako brouky. Nejprve Balatony, Bulharska, Rumunska, později 'Jugošky', a když se někomu z nás podařilo vycestovat mezi Macdonaldy a Piskou věž anebo do Prátru, bývali jsme tam štěstím bez sebe.

Když přišel devětaosmdesátý, pamatujete, jak jsme okupovali Vídeň, kdyby se vrátila historie, Turci by se od nás mohli učit?! Jenom těch májek a hovězích na divoko co jsme spráskali v parcích kolem Schönbrunnu, pamatujete?

Můj hlad po Západě pokračoval až do 95. roku, než jsem se v Nebrasce vyučil. Nebrasca je hospoda v Camaiore a Camaiore dědina v Itálii poblíž Carrary. Kousek od Nebrascy měl ateliér sochař Henry Moore, jenž, když netesal ty své 'ossobuccy', díry v kosti, jak posměšně říkávali italští řemeslníci jeho nerenesančním sochám, hrával tam pod píniemi s vnučkou pingpong. Miloval jsem Itálii (byl jsem v Itálii asi dvacetkrát) a v Nebrasce jsem dal na to téma, že 'mi pjáče Itália' s tamním číšníkem i řeč, že bych si zde hned nějaký domek koupil. A on mně s notnou dávkou pýchy řekl, že on zas by se z místa, které zbudovali jeho předci, nikam nikdy nestěhoval, čili: Hic Rhodos, hic salta; v překladu: Tady je tvoje Nebrasca, tady skákej! resp. Tady je tvůj Zlín, tady skákej.

Další zápočet v předmětu Život, dá-li se to tak nabubřele říct, jsem možná získal od spisovatele Jaromíra Tomečka na Dnech vína v Buchlovicích, a sice 1. března 1997. Jaromír Tomeček, stařec tehdy málem jedenadevadesátiletý, hubený už jako vinohradský kolek, s tváří, z níž už lícní kosti vyčnívaly víc než výmluvně (zemřel 15. července téhož roku), svým silným hlasem bušil tam tehdy do zámeckých klenáků, místy se mně dokonce zdálo, jako by už ze záhrobí velice barvitě popisoval horkou jihomoravskou krajinu a v ní právě rozkvétající vinohrady a ten zázrak v ní, který se podaří člověku uvidět snad jednou za život: kudlanku nábožnou v její světoznámé akci: na vrcholu kopulace požírala tam právě samečka.

Skrze smrt docházelo tu k oplodnění, a tedy k životu - učil nás tehdy Mistr.

Od té doby jsem Dny vína v Buchlovicích ještě nevynechal.

Dny vína v Buchlovicích spočívají nejen v koštu a hodnocení vybraných druhů vín, ale pravidelně se tam konávají i 'konference' o víně. Většinou na humornou notu, anebo tak: příspěvky bez humoru posluchačům zpravidla moc nejedou. A zdá se, že už vyhynuli i autoři-rozplývači nad vínečkem bílým, i nad tím druhým. Já taky, protože jenom konzument, zdráhám se zpravidla o té kapalině nějak příliš mluvit. K vínu ať se vyjadřují vinaři. Jako toť v Moskvě, což je sklep nedaleko Suezu, když Suez je hospoda ve Vracově, kde jsem byl před loňskými Vánocemi na koštu vavřinečka. Tam nekeré víno klúzalo, z nekerého byl cítit chlorofyl, jiné mělo zadní štych, dvě měla tak jedenáct až patnáct, barvy slabé, teď ideme do střešní, a to je dobře, nekeré mělo na skladě moc cizích kvasinek, toto je barik dvakrát stočený, a toto luža z rýví... To se mně líbilo. Letos bylo konferenční téma Víno a poprvé. Trošku zašmodrchané, možná dvojsmyslné, ale budiž. Byl jsem tam štěstím s sebou už po jedenácté.

P. S.: Ale nevím, jestli jsem tam politicky nezhřešil. Potkal jsem se tam totiž poprvé v životě s Turkem, nějakým Hussajnem Karavanou (!) -měl nos jako kinžál. Je tedy pochopitelné, že jsme tam u vína vzpomněli i jeho prapraprastrýčky otomany i prosté praprapravojíny, jak nás tady po staletí mordovali (a naopak), ale kde tu i vzdělávali, jak jsme je kdysi, ty jeho předpříbuzné hnali od Vídně, ale jak třeba za I. světové války - jelikož spojenci -bylo rakouskými úřady našim lidem zakazováno, aby na své psy volali Sultáne anebo Turku... Omlouvám se všem ortodoxním, ale to červené víno Agni, pod jehož vlivem jsem toho Karavanu zval do EU, bylo tak nádherné, že se nedalo neodpouštět.

Nedala se nedělat za minulostí tlustá křivá čára. A dopisuje tento fejeton, přemýšlím už o mailu, který pošlu senátorovi Josefu Vaculíkovi, spolupořadateli DV v Buchlovicích, jestli by to od příštího roku nemohly být Mezinárodní dny vína, jelikož ten Turek, co je tady ve Zlíně u doc. Hlaváčka z Univerzity Tomáše Bati na stáži, příští rok přijede znovu, má doma v Izmiru (Smyrně) taky vinohrad, bohužel ještě neostříhaný, ale naším vínem byl nadšený!


JAROSLAV KOVANDA