ŠAMAN

O svém rodišti ve Zborovicích mluvíte jako o jednom z předpokladů, proč jste se stal úspěšným…
Narodit se a žít na vesnici je úžasné a doporučuji to každému. Zkušenosti, které jsem tam získal, jsou úplně z jiného těsta, než bych jako kluk získal ve velkém městě. S odstupem času jsem přesvědčený, že to bylo mé skutečné štěstí. Zborovice mají tisícovku obyvatel, prožil jsem v nich válku, a dodnes se tam ke mně všichni chovají hezky. Dokonce tam ze mě udělali čestného občana a na školu, kterou jsem absolvoval, vloni vyvěsili krásnou upomínku. Z toho jsem zpočátku nebyl moc nadšený, plakety se přece dávají až po smrti, nakonec mě to ovšem velice potěšilo. Na vesnici z pohledu mé kariéry pak ale vzpomínám hlavně proto, že jsem se díky ní v tom velkém světě držel vždycky tak nějak při zemi. Neměl jsem žádné manýry měšťáků.

Opravdu?
Moje žena se pokaždé divila, kolik mám nachystaných variant řešení. Já jsem jí na to říkal, že to prostě nějak dopadne. Věci přicházely tak nějak přirozeně a nenuceně. A právě v tom byla ta moje vesnice. Celý život ve mně taky zůstala vesnická rozšafnost, přestože jsem měl už od počátku poměrně vysoké cíle. Neřekl jsem si ale, že právě teď udělám kardiocentrum. Ke všemu pokaždé přispěla náhoda. Nemůžete si jen tak něco vymyslet a vybudovat. Všechno se dá lépe realizovat pomaloučku, s rozmyslem, jako na vesnici.

Původně jste se měl stát muzikantem?
Ve Zborovicích byla vždycky dobrá kapela a všichni Šamánkové, tedy kromě mého otce, na něco hráli. Jako malého kluka mě do muziky naverboval strýc Štětina z matčiny strany, který byl zborovický holič, dirigent a kapelník. Dědci stárli, tak do kapely potřebovali někoho mladého. Dal nás dohromady víc, učil kluky na trumpetu a všichni jsme ještě chodili do hudební školy. K hudbě jsem byl už od dětství vedený výchovou, ne že bych sám od sebe chtěl hrát na harmoniku. Jako každý kluk jsem měl i jiné zájmy. Začalo mě to ale bavit a dokonce jsem se stal kapelníkem takové malé muziky, kde hrál i strýc, co nás původně vyučil.

Pomohl vám cit pro hudbu a muzikantskou pospolitost nějak ve vaší odborné práci?
Hlavně tím, že jsem měl dobrý hudební sluch. Krásně jsem mohl poslouchat dětská srdíčka. V tom taky poznáte muzikanta. Dnes už to není důležité, ale tehdy ještě žádné pořádné přístroje nebyly. Další věcí ale je, jak každá kapela funguje. Můžete tam mít i nejskvělejšího muzikanta, ale pokud to zároveň není taky dobrý člověk, je vám to k ničemu. Když je vás v kapele dvanáct a jste na sobě závislí, musíte se jeden na druhého spolehnout. Nemůžete prostě hrát jen s jednou trubkou nebo s jedním klarinetem, ale pouze jako kompletní ansámbl. To byl pro mě taky hodně důležitý moment. Ještě za studií v Praze jsem jezdil každý víkend hrát do Zborovic a hrál jsem i po promocích v Uherském Hradišti a Kroměříži. Tam jsme měli tříčlennou kapelu s panem dirigentem Procházkou. On hrál na klavír, já na harmoniku a na housle s námi hrál profesor, který učil housle na kroměřížské konzervatoři. Třikrát týdně jsme vystupovali v kavárně, bavilo nás to a ještě jsme si i přivydělali trochu peněz. Bylo po reformě, peníze sebrali celé rodině a já jsem jako doktor dostal měsíčně osm set korun. Musel jsem se ohánět. Tolik v kostce moje výchova: hudba a vesnice.

Vydržel vám týmový duch i v kardiocentru?
Myslím, že ano. Všichni říkali, že jsem se choval normálně. Se svými doktory jsem si tykal a byli jsme jedna parta. Vážili si mě, protože jsem byl o zhruba deset let starší jak oni a vše jsem tam vybudoval a mezi potentáty prosadil. Doba to byla náročná, lidi přebíhali z jedné strany na druhou, ale i to byla velká zkušenost.

Když jste zaváděl systém takzvané americké sestry, která kromě pacientů informuje a provádí i jejich nejbližší, promítlo se to i do vašeho osobního života? Měl jste dost prostoru na podobnou péči i doma pro svou vlastní rodinu?
Proti vlastním dětem jsem se strašidelně prohřešil. Neměl jsem na ně opravdu čas. Věděl jsem, že žena se o ně postará... a ta za mnou přišla jen tehdy, když toho na ni bylo moc. Třeba abych dětem vynadal. Častěji jsem ale spíše uklidňoval ženu, než abych dětem vyhuboval. Nebyl jsem špatný otec, ale své vlastní děti jsem nevychovával. To všechno byla zásluha mé ženy, která mně umožnila věnovat se práci naplno. Byl jsem v nemocnici denně až do večera, pak četl separátky, kolikrát v noci musel vyrazit udělat nějakému pacientovi katetrizaci, nebylo to jednoduché.

Nelitoval jste toho někdy?
Má přítelkyně často přemýšlí o tom, jak by věci dopadly, kdybychom je udělali jinak. To pro mě neexistuje. Nikdy nepřemýšlím o tom, co bylo. Nemá to smysl a vždycky to byla moje zásada. Největší potíží bylo při budování kardiocentra vyjít s politiky, kteří i v rámci jedné strany častokrát stáli proti sobě. Musel jsem mezi nimi pořád hledat skuliny, jak se k nim dostat – a v tomto směru se nic nezměnilo ani po revoluci. Lidé jsou pořád stejně zlí. Pořád musíte hledat cestu k lidem. Mně pár lidí naštěstí vždycky pomáhalo, protože se nám podařilo vyléčit jejich děti.

Muselo to být obrovské taktizování a politika…
Důležitou taktikou bylo už usilování o jedinečnost. Svým podřízeným kolegům jsem například zakázal přednášet do té doby, než budeme mít dostatek kvalitního materiálu. Měl jsem tam řadu ambiciózních lidí, kteří chtěli to nebo ono, ale držel jsem je na uzdě. Tehdy chtěla celá řada chirurgů operovat srdce. Celkem dvanáct v republice jich dělalo srdeční chirurgii, což byla hrůza. Nemohl jste jim zakázat, aby to dělali, ale musel jste přesvědčit lékaře, aby jim své pacienty neposílali, protože jim u nich umřou. Že je mají posílat k nám, protože my jediní jim dokážeme pomoct.

Dvanáct kardiochirurgů na republiku je velké číslo?
Strašně velké. Každý chirurg přece nemůže dělat srdce, to prostě nejde. Když člověk dělá výborně žlučník a pak si chce zaoperovat také srdce, nemůže to dopadnout dobře. Úmrtnost těchto srdečních operací u dětí tehdy také byla obrovská. Všichni se mně tehdy také divili, že jsem v oblasti kardiologie školil úplně každého. Můj záměr byl prostě od začátku všechny dětské doktory v republice přesvědčit, že právě já problematice vrozených srdečních vad nejlíp rozumím a naše pracoviště je pro jejich pacienty nejlepší. Bylo to náročné, jezdil jsem po desítkách kurzů přesvědčovat pediatry, ale podařilo se mně to. Taky se mi díky naší silné pozici podařilo sehnat a rozdat osmdesát ECH určených k ultrazvukovému vyšetření srdce. Chodil k nám třeba i Miloš Jakeš a další potentáti, obdrželi jsme Státní cenu Klementa Gottwalda a řadu dalších vyznamenání.

Obětovali se, aby pomohli dobré věci?
Tehdejší tajemník Prahy 5 pokládal kardiocentrum za buržoazní přežitek a jeho likvidaci si vzal za svůj osobní úkol. Situace se uklidnila až poté, co jsem mu z Kuby přivezl flašku přímo od Fidela a pak ho pozval k nám na zabijačku. Teprve pak byl opravdu náš. Prostě nezbylo mně než takové lidi korumpovat, to si dnes nikdo neumí představit. Usiloval jsem o to mít jediné kvalitní kardiocentrum se zázemím i v zahraničí, které bude současně místem, kde se doktoři k pacientům a jejich příbuzným budou chovat tak, jak jsem se naučil v Americe. Pokud s tím měl někdo problém, okamžitě jsem ho vyhodil. Řada věcí vznikala na zelené louce.

Jak jste získávali pacienty na začátku existence kardiocentra?
Měli jsme málo lůžek a před přijetím byla nutná určitá selekce pacientů. Naše zásada proto byla: nic nevyšetřujte, nic nedělejte, ale zavolejte. S každým lékařem jsme probrali další postup a v závažných případech jsme všechno udělali už sami.

Informování, nebo lépe provázení blízkých pacientů a obecně otevřenost lékařů, ještě ani dnes není všude samozřejmostí. Revoluční jsou v tomto směru třeba Standardy psychosociální krizové pomoci, za nimiž stojí tým paní doktorky Baštecké.
U nás to bylo běžné už tehdy, přišlo mi to jako absolutní základ. Už jen to, aby rodiče mohli být s dítětem od začátku v nemocnici a pacienti nebyli v izolaci…

To asi nebylo jednoduché…
Taky jsem byl pořád bez prémií, ale prosadil jsem to.

Inspiroval jste lékaře z celého bývalého východního i západního bloku. Jaké to pro vás bylo, stát se mostem mezi Východem a Západem?
Přirozené. Žil a pracoval jsem dva roky v Americe a doktoři v západním světě mně věřili. Bylo pro mě ale moc příjemné, když jsem předloni ve Varšavě od šéfky polského dětského lékařství slyšel, jak jsou mi za to otevření cesty vděční. Zápaďáci na východě totiž nikdy předtím nebyli. Nejdřív mě nominovali do evropského a později celosvětového výboru dětské kardiologie. Tak jsem v roce 1983 pozval k nám do Motola všechny významné dětské kardiology ze Západu i z Východu. Od té doby se tato setkání opakovala každým rokem.

Narazil jste během své práce na nějaký etický problém? V Portugalsku vás prý označili za amorálního barbara…
Na přednášce v Lisabonu jsem si tehdy neuvědomil, jaké emoce vyvolám. Říkal jsem jim o myšlence prenatální echokardiografické diagnostiky s tím, že v případě neblahé perspektivy plodu budeme muset rodičům doporučit přerušení těhotenství. Že v tomto případě děláme něco nemorálního, mě ale přesvědčovali i lidi z výboru. Nechápal jsem to. Jen jsem lidem vysvětloval všechna rizika a vyložil karty na stůl. Jestli se rozhodli pro potrat, nebo ne, to bylo už na nich. Jisté ale bohužel bylo, že takové dítě zemřelo. Jsou prostě vady, s nimiž se nedá nic dělat. Představte si pak ty rodiče, kteří mají jedno dítě s takovou vážnou vadou, které první operaci přežije, pak se operuje znovu a znovu, přežívá nějak do pěti šesti let, až nakonec stejně umře. Takoví lidé nemají druhé dítě, věnují svému nemocnému dítěti svůj čas, peníze, emoce. To je přece naprosto šílené. Toto všechno jsem tam přednesl a řekl jim, že jako jediní na světě, což platí dodneška, provádíme prenatální screening vrozených srdečních vad. Víme přesně, s jakou vadou se dítě narodí, jsme u a okamžitě se mu věnujeme.

O právu matek porodit a vychovat dítě s vrozenými vadami se dnes hodně mluví. Jak to vnímáte v širší perspektivě, například děti s Downovým syndromem? Stávající rodiče takto postižených dětí mají strach, že výrazné omezení počtu narozených dětí s touto nemocí omezí dostupnost péče o ty stávající…
Hodně jsem cestoval a měl jsem možnosti si poslechnout celou řadu názorů. Osobně jsem všechny lidi, kteří si takové dítě rozhodli nechat, velmi litoval. S některými jsem se setkal třeba v Německu. Nechali si vyrůst děti s Downovým syndromem a postupně z toho byli všichni velmi nešťastní a své děti po letech stejně odložili. Tato choroba se může vyvíjet odlišným způsobem; někdy to s takovými dětmi ještě jde, jindy je to už naprosto nemožné. Osobně bych byl šťastný, kdyby se nám rodili jen úplně zdravé děti, některým vadám se ale bohužel pořád nedá předejít.

Nebylo to pro vás stresující, že jste byl v počátcích jediný, kdo měl u nás tak hluboké zkušenosti v oboru?
Nemohu tvrdit, že bych byl jediný, ale situace byla v roce 1968 velmi nepříjemná. Řada schopných lidí odešla do zahraničí, nebo zestárla. Za komunistů jsme se nikam nemohli podívat, a na vlastní oči jsme si proto nemohli ověřit, jak se některé složité operace provádějí. Kojence jsem tak zpočátku katetrizoval vlastně jen podle jednoho odborného článku, aniž bych to někoho viděl reálně dělat. Vzpomínám si taky, že jsme třeba zavolali chirurga, aby nám u kojence vypreparoval žílu a on to začal dělat jako u dospělého, což absolutně nešlo.

Doba pokročila a nadšení začaly čím dál víc nahrazovat peníze. Necítíte trochu trpkost, kam se dnešní nejen zdravotnictví dostalo?
Pánbůh zaplať, že to už nedělám. Za mě to v kardiocentru fungovalo úplně jinak a nebrali jsme ani žádné úplatky. Pokud by to někdo udělal, okamžitě bych ho vyhodil. A když mně někdy nechali peníze u sekretářky, okamžitě je zabalila a poštou posílala zpátky. Teď jsem rád, že jsem z vedení kardiocentra odešel a nemusím počítat, abychom se rentovali. Do medicíny, která je za peníze, se už nehodím.

Dělal jste to pro své přesvědčení a poslání?
Byl jsem přesvědčený, že to, co děláme, je správné. A těší mě, že dnes u mladých lidí nalézám podobné postoje. Mají ideály, jenže pak stárnou, mají děti a vše končí. Začnou pochybovat, proč by něco takového měli dál jen z nadšení dělat…

Co pro vás bylo tím zásadním momentem, který vás zapálil do vaší náročné práce?
Neměl jsem cíl dělat vrozené vady, to mě zpočátku ani nenapadlo. Vlastně jsem ani nechtěl dělat medicínu, ale hudební konzervatoř. Jenže tatínek řekl, že musím vystudovat řemeslo, tak jsem skončil na medicíně. Bylo to v devětačtyřicátém, kdy to ještě šlo. Můj bratr se za dva roky už nikam nedostal, až později na lesařinu…

Když se ohlédnete zpátky na výsledek své práce, cítíte zadostiučinění?
Dřív jsem byl natolik ponořený do své práce, že jsem na nějaké velké přemýšlení neměl čas. Že se nám s kardiocentrem podařilo něco unikátního a úžasného, to jsem si naplno uvědomil teprve nedávno.

Dříve jste to nevnímal?
Šel jsem primárně za svým cílem. Věděl jsem třeba, že musím mít zázemí ve spolupráci s dětskými lékaři a pracovníky na novorozeneckých odděleních, kteří budou posílat své pacienty k nám a ne někam, kde nemají naše zkušenosti. A to se podařilo. Pediatři přestali posílat své pacienty do kardiocenter, která měla horší výsledky, a nakonec zbylo jediné kardiocentrum pro všechny děti s vrozenou srdeční vadou v České republice.

Sázel jste na to, že úroveň pracovišť na světě je hodnocená podle procent úmrtnosti?
Je to tak. Řada mým podřízených měla pocit, že je dusím, ale nakonec se nám to vyplatilo. V té době jsme primárně řešili třeba vady typu síňového defektu, kde je úmrtnost nulová. Bylo to v té době nutné.

Někde jste říkal, že nejlepší forma vlády je osvícený absolutismus. Vládnul jste v kardiocentru právě tímto způsobem?
Je to pravdivý citát jednoho kolegy. A má pravdu, jinak to nešlo. Spolupracovníky jsem si vybíral ze studentů, kteří byli nejlepší. Ptal jsem se každého, co by chtěl dělat – ale nakonec jsem každého dal na tři měsíce přesně tam, kam jsem potřeboval. Samozřejmě s tím, že si po těch třech měsících vyhodnotíme, jestli jeho původní rozhodnutí bylo správné. A během těch tří měsíců se všichni zklidnili. Jednoduše jsem měl pro každého program, individuálně jsem o něj pečoval a potřeboval jsem si ho vychovat přesně v té specializaci, pro kterou jsem ho vybral. Někdo s plánem dělat chirurgii tak třeba skončil jako anesteziolog, protože jsem ho právě potřeboval.

Pár let po odchodu z kardiocentra vás samotného postihl infarkt a později vám samotnému transplantovali srdce. Pomohla vám tato zkušenost s umíráním k většímu životnímu nadhledu?
To vůbec. Byl jsem rád, že vůbec žiju a jen jsem obyčejně bojoval o svůj život. Všichni kolem mě si před těmi sedmi lety mysleli, že umřu, a ani já sám jsem už moc nedoufal. Snažil jsem se ale na věc dívat střízlivě, optikou člověka z vesnice. Když člověk umře, jeho blízcí si společně zapláčou a pak jdou na muziku, kde nebožtíka zapijí. Říkal jsem si, že už mám svůj věk, a nebude proto žádná hrůza, když umřu. Chirurgovi, který mě operoval, jsem povídal, že mu věřím a doufám, že to dopadne dobře. Dodnes mi říká, že mě při životě udržela víra, že budu žít…

Zažil jste během své kariéry pacienta, který by vám opravdu přirostl k srdci?
Mám před sebou 13. komnatu v České televizi, která je o jednom mém pacientovi. Je to kluk, který přežil transpozici velkých tepen. Hned po narození jsem mu udělal septostomii, díky které mohl žít o něco déle. Frantík to všechno vydržel a měl obrovské štěstí, že se dočkal síňové korekce – úspěšné velké operace podle Mustarda. Žil s tím až do třiatřiceti let, kdy se mu udělala transplantace srdce. Dnes ten stejný Frantík hraje fotbal a sportuje.

Když jsem od vás potřeboval vyjádření do minulého čísla, byl jste právě na lyžích. Jakým způsobem si držíte tak skvělou kondičku?
Hýbat se a držet nějakou životosprávu bychom měli všichni a já ke všemu držím ještě i dietu. Když mám to cizí srdce, nemůžu se přejídat a tloustnout. Musím si hlídat cholesterol. Že jsem dostal infarkt, bylo důsledkem ucpání jedné tepénky. Možná částečně i proto, že jsem tehdy pil velmi málo a do svých devětadvaceti jsem byl vlastně úplný abstinent. Ve Zborovicích jsme žádnou vinnou révu nepěstovali, byla tam jenom slivovice.

Víno a obecně alkohol doporučujete…
Možná bych se předtím ještě jednou vrátil k mému konci v kardiocentru, protože s tím souvisí. Když jsem po šedesátce chtěl jít do důchodu, říkal jsem si, co budu dělat. Několik let po revoluci jsem tam přesluhoval, abych tam po prověrkách dostal člověka, kterého jsem si vychoval. Až se to podařilo, začal jsem se věnovat prevenci ischemické choroby srdeční u dětí, přestože se jedná o chorobu, která se u dětí nevyskytuje. S léčením této choroby se musí začít mnohem dřív než dosud. Začal jsem podrobně studovat literaturu a ověřil jsem si, že kornatění tepen začíná už u mladých lidí. A společně s paní docentkou Zuzanou Urbanovou jsme pak o víně napsali knihu, která byla oceněna jako druhá nejlepší kniha o víně a zdraví na světě.

Alkohol působí jako prevence srdečního infarktu?
Nejdřív jsem si myslel, že je to jen byznys a marketing, jenže při hlubším studiu se to potvrdilo. A dnes je to vyloženě doporučení evropské i americké společnosti pro kardiologii. Alkohol ve střídmém množství jednoznačně působí preventivně – a toto potvrzení s odstupem let vnímám jako své vítězství. Má žena říkala, že jsem blázen, jestli budu podporovat alkohol. Že mě všichni rozmetou. Mýlila se.

Mozkovým buňkám ale rozhodně neprospívá…
Jak všude píšeme, v době, kdy se mozek organizuje, přibývá buněk a jejich spoje se rozmnožují, pití rozhodně nedoporučujeme. Ale říkejte mladému klukovi po maturitě, aby se neopil. Ovšem i tady se ty buňky nějak zvetí. Neví se přesně, za jak dlouho, ale poměrně slušně se reparují. Tolerovat alkohol ale jednoznačně nejde u těhotných nebo kojících žen. Tam jsem tvrdě proti tomu. Podle aktuálních výzkumů je to pro vývoj dítěte i v malém množství jednoznačně škodlivé.

Jak se to může projevit?
Nejsou to pouze těžké poruchy dětí s debilitou, alkoholickým syndromem, ale třeba i to, že dítě později neumí matematiku, je dyslektikem, nebo pouze neklidným dítětem a podobně. Matka pak vůbec nemá tušení, že dítě nějak pitím alkoholu v těhotenství poškodila.

Optimální dávka pro dva dospělé lidi je sedmička vína denně?
Muž by měl vypít dvě sklenky a žena o něco více než jednu skleničku vína denně, protože geneticky je v tomto směru daleko hůře vybavena alkohol-dehydrogenázou, enzymem, který rozkládá alkohol.

Jsme druhým národem na světě v konzumaci alkoholu, hned po Moldávii. Nemáte strach, že vaše doporučení lidé zneužijí?
Toho se bojím, ale že alkohol prospívá zdraví, to je jisté už od doby framinghamské studie, která běžela od roku 1947. Studovala se tam dlouhodobě jedna vesnice – a zjistilo se, že lidé, kteří pijí, umírají později a o hodně méně na infarkt. Tyto výsledky se pak ale dlouho právě z důvodů, o kterých mluvíte, báli zveřejnit. Publikovaly se až poté, co vyšla řada dalších prací se stejným výsledkem. Podstatné je ale pít také pravidelně, co nejvíc dnů v týdnu.

Je vhodnější bílé nebo červené víno?
Jako lepší vyšlo v rozsáhlé studii z posledních let bílé víno, ale záleží to také na regionu. Francouzi třeba preferují červené. Obecně ale stoupá konzumace bílého vína, což platí i u moravských vín.

Jak si stojí destiláty?
Špatně.

Zdravotní štamprli slivovice nedoporučujete?
Jakýkoli alkohol působí příznivě, ale víno je určitě vhodnější.

Jakým způsobem jste ventiloval napětí z nemocnice, pomáhal vám i alkohol?
Dlouhou dobu jsem byl úplný abstinent a o nějakém napětí jsem ani nevěděl. Neuvědomoval jsem si ho. Pokud vás práce baví a děláte ji rád, takové věci neřešíte. Měl jsem za svůj život hodně nepříjemností, ale vždycky jsem se s nimi dovedl vypořádat a nikoho jsem s těmi věcmi nezatěžoval. Měl jsem třeba příkaz vyhodit některé lidi ze zaměstnání. Většinou jsem z toho ale nějak vybruslil. Lidé, kterých se to týkalo, o tom ani nevěděli a mohli se soustředit na svou práci.

Je pro vás konzumace vína rituálem?
Rituály jsou s alkoholem historicky spojené, ale já jsem na takové věci až příliš zaměstnaný. Podívejte se ale na indiány a staré kultury. Alkohol se podával obětem, do ran při vyndávání střely, sloužil jako doplněk obřadu. Je s ním spojeno náboženství a samotné křesťanství se dost významně podílelo na tom, že se u nás udrželo pěstování vinné révy.

Sám v Boha nevěříte?
Hluboce náboženský člověk byl můj chirurg, ale u nás na Hané náboženství nemělo žádnou tradici. Pamatuji si jen hádky o kostel mezi římskými katolíky a Československou církví, kterou založil Karel Farský a k níž přešli rodiče. Osobně to ve mně ale nijak nezakořenilo.

Lidé kolem vás ale i umírali – ke spiritualitě vás to nikdy netáhlo?
Nikdy jsem se životem nepotácel, ale stál jsem pevně na svých nohách. Říkal jsem si, že když to nepůjde jedním způsobem, půjde to jiným. Zdravý člověk, který není depresivní, se ráno musí probudit s radostí, že žije. Měl by mít plán, co ten den udělá. A ten režim mně zůstal dodnes. Pořád se udržuju, pracuju na počítači a umím všechny ty moderní věci, jako moje vnoučata. Diář mám plný až do konce roku a svůj volný čas, kromě studia alkoholu v historii, věnuji také cestování. Už jsem projezdil skoro celý svět. Vyhýbám se jen Africe, která je pro mě jako kontinent nepřehledná. Vždyť život je to nejcennější, co máme – a je třeba užívat ho naplno.


--
prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc., F.E.S.C.
*9. května 1931 ve Zborovicích na Moravě. Vystudoval Fakultu dětského lékařství UK. V roce 1958 nastoupil na II. dětskou kliniku v Praze. Od té doby se soustavně věnuje vrozeným srdečním vadám u dětí. V roce 1977 otevřel se svými spolupracovníky Dětské kardiocentrum v Praze, v té době jediné pracoviště na světě, kde se dětem se srdeční poruchou dostávalo komplexní péče. Od roku 1978 působil tři měsíce jako konzultant Světové zdravotnické organizace (WHO) pro jihovýchodní Asii, byl členem řady dalších komisí, skupin a mezinárodních organizací. Je čestným členem České lékařské společnosti J. E. Purkyně, České kardiologické společnosti i České pediatrické společnosti ČLS JEP a patří k největším osobnostem kardiologie na světě a vzhledem ke svým úspěchům a dvouletému pobytu ve Spojených státech na University of Pennsylvania School of Medicine (1964-1965) byl také nejvýznamnější kardiologickou spojkou mezi východním a západním světem. Obdržel mnoho významných ocenění a po odchodu do důchodu se věnuje zejména prevenci kardiovaskulárních chorob a popularizaci pití vína. Jeho kniha Víno na zdraví byla ve svém oboru oceněna jako druhá nejlepší na světě ve svém oboru. V roce 2010 dostal od prezidenta republiky Státní vyznamenání za zásluhy prvního stupně. Je vdovec, má dceru a syna.



Článek byl převzat s laskavým svolením vydavatele z aktuálního čísla CV Style Magazínu č 2/2012. Více informací na stránkách www.cvstyle.cz

Text: Zdeněk Neusar
Foto: Václav Jirásek

{fotogalerie foto_aktuality_2533}