Svatý Martin z Tours

Kdo to byl sv. Martin z Tours? Jaké skutky jej proslavili? Proč se stal svatým? A jakou roli v jeho životě sehrály husy?

Z dávných dob starověké Římské říše, zasahující částečně i oblast našeho státního území zadunajskými zájmy Římanů, vynořuje se jméno sv. Martina, jednoho z nejznámějších a nejuctívanějších světců Evropy, jehož krátký životopis je napsán nejen pro milovníky Svatomartinského vína. 

(Latinsky Martinus – je nutné rozlišovat světce stejného jména podle přídomku: Martin I., Martin z Bragy, Martin de Porres, Martin z Toursu, náš P. Martin Středa – duchovní vůdce obléhaného Brně Švédy v r. 1645, není světec).

Po odchodu z armády se Martin dal pokřtít a rozhodl se žít v ústraní po vzoru egyptských poustevníků.

Narodil se kolem roku 316 v panonské Sabarii (dnešním Szombathely) – v Maďarsku. Jeho otec, důstojník armády římské říše původem z italské Pavie – nasměroval svého syna v 15 letech k vojenské kariéře, v 18 letech složil přísahu věrnosti římskému impériu. Sv. Martin proslul zejména legendárním skutkem lásky k bližnímu: jednoho mrazivého zimního večera jel Martin do vojenského tábora v Amiensu – v Galii (tehdejší název dnešní Francie). U městské brány ho oslovil nuzně oděný žebrák, který prosil o almužnu. Nemaje u sebe nic, čím by ho obdaroval, rozdělil mečem svůj důstojnický plášť a polovinu dal chudákovi třesoucímu se zimou. Legenda dále vypráví, že v noci uviděl Martin ve snu Ježíše Krista, který byl oděn polovinou jeho pláště. Tato scéna připomíná jedno ze stěžejních Kristových přikázání citovaných v Bibli – Matoušově evangeliu: „Cokoliv jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (MT 25,40). Tento hluboce dojemný příběh patřil po staletí k nejoblíbenějším světeckým motivům umělců, zejména malířů.

Po odchodu z armády se Martin dal pokřtít a rozhodl se žít v ústraní po vzoru egyptských poustevníků. S pomoci biskupa Hilaria založil kolem r. 361 v Ligugé klášter, (8 km jižně od Poitiers, stal se knězem, shromáždil kolem sebe své žáky a spolu s nimi slovem a příkladem hlásal křesťanství okolním vesničanům. Když se po smrti biskupa Hilaria (kolem r. 371) stal jeho nástupcem v Tours, pokračoval neúnavně v pastorační činnosti ve své diecézi, kde zakládal farnosti a kláštery. Poblíž svého biskupského města Tours založil klášter v Marmoutier, později důležité kulturní středisko. Při jedné pastorační cestě sv. Martin zemřel 8. Listopadu 397 v Candes ve věku 81 let. Toto město se nyní nazývá Candes – Saint+Martin (v blízkosti Tours). Pohřben byl o 3 dny později a tak se stal 11. listopad dnem slavení Martinova svátku.

Stará pranostika říká, že sv. Martin přijíždí na bílém koni, to znamená s prvním sněhem.

Nad Martinovým hrobem v Tours byla postavena nádherná bazilika, která byla zničena za francouzské revoluce. Od středověku bylo toto místo považované za národní svatyni a bylo poutníky hojně navštěvováno. Nynější bazilika je menších rozměrů. Jeho svátek je pravidelným datem pro mnohé Evropany, které s tímto dnem spojují různé zvyky: např. společná setkání přátel, rodin, kteří zasednou ke stolu k martinské huse, která bývala poslední pečeně před adventním postem, pečou se martinské rohlíčky či podkovy, zapalují se martinské ohně, v zaalpských zemích, zejména v Bavorsku, provádí zakuklená mládež svoje žerty. I v naší zemi se konají (zatím) ve větších městech průvody s lampiony dětí vedené jezdcem na bílém koni představující sv. Martina (Praha, Kroměříž, Jihlava, Blansko…). Stará pranostika říká, že sv. Martin přijíždí na bílém koni, to znamená s prvním sněhem.