Vinohrad, ten si musí odpočinout až do předjaří

U Ovčáčiků na Velehradě ale ještě panuje čilý ruch. Chystá se pozdní sběr rulandy modré na trati v Tupesích.

Je to každoroční rituál, který přiláká na vinohrad řadu přátel a známých. Podzimní slunce se vyšplhalo na příjemných patnáct stupňů, bundy a kabáty budou nakonec na přítěž.

"Vážení, vítám vás. Kdo nemá nůžky?" ptá se Václav Ovčáčik tří desítek známých, kteří si setkání podobně jako v předchozích letech nenechali ujít. Nechybí mládež ani o dvě generace starší sběrači. Pozdní sběr má zkrátka své neopakovatelné kouzlo. Je hodina před polednem a sběrači vyzbrojeni nůžkami, sítky a bedničkami vcházejí do hory. Stoupají mezi révu a zručně odstřihují hrozny z hlav. Baví se, občas se zastaví, aby ochutnali narůžovělé kuličky. "Sladké, hodně sladké," říká spíš pro sebe jedna z brigádnic.

Uznáváný majitel vinohradu a držitel řady ocenění, pětašedesátiletý Václav Ovčáčik, dnes přenechává "zdar akce" synovi Markovi. I když sběrači mezi révou stráví jen dvě hodinky, nelze zapomenout na jejich občerstvení. Pohostit přátele a pomocníky patří na vinohradě k samozřejmosti. Toto setkání je letos poslední, vinohrad čeká několik měsíců odpočinku. Až do předjaří. "Ledové víno tentokrát sbírat nebudeme. Při současném teplém počasí by shnilo. Nemá to cenu," říká vinař. Vinohrad, to jsou v první řadě radost a starost. Krutá zima a červnové krupobití se na révě a úrodě v kraji výrazně podepsaly.

Zkušený vinař z Velehradu ale zůstává optimistou.

"Co vinař, to jiný názor. Já tvrdím, že tužší zima révě neuškodí. Vydýchá se, odolá lépe chorobám. Uvidíme v předjaří," tvrdí Ovčáčik, který se každý rok vrací z domácích a zahraničních vinařských soutěží s oceněním.

(as)