Kroj a kolo tu má každý

Bylo osm ráno. Slunce svítilo nad podzimně zbarvenými tratěmi vinohradů. Pravidelné rány dělbuchů plašících mlsající ptáky dokazovaly, že i na konci října nebylo ještě zcela očesáno. Ve sklípku číslo 10 ve Vracově jeden z majitelů Jiří Mrva ukazuje, jak se zpracovává letošní úroda. Není to jediný půvab malebného slováckého Bzenecka, ležícího mezi Kyjovem a řekou Moravou.



Z města do města, z Bzence do Vracova, je to nějakých pět kilometrů. Kromě silnice I/54, po které kmitají i kamiony, je spojuje asfaltová cyklistická stezka. Když čtyřiasedmdesátiletá Marie Šestáková jde připravit kroje k sousedce na druhý konec táhlého Vracova, sedne prostě na kolo a jede. 'Kroj a kolo tady má každý,' tvrdí.



'Vybudování cyklostezky byla nutnost,' potvrzuje starosta Ladislav Šmýd, 'jediný způsob, jak zamezit střetu cyklistů s dopravou.' Sportovní cyklisté pak tady mezi dalšími obcemi mikroregionu - Domanínem, Moravským Pískem, Syrovínem, Těmicemi a Žeravicemi - najdou i vinařské cyklostezky.



Ráj vinařů



Vracovské sklepy nejsou ovšem takové ty modrobílé petrovské plže. Vznikaly prý z jam po vytěžené hlíně, která sloužila k vypalování. Mnohé pak po úpravě posloužily jako sklepy k uskladnění zeleniny, ale i obilí a zejména vína.



Vinařství ve starém Vracově, tehdy Pracově, jak zní starý název, je poprvé zmiňováno v roce 1274. Věnovala se mu tehdy spíš chudší vrstva obyvatel, podruzi, domkaři. Sedláci pěstovali obilí a zeleninu. Však se prý Vracovjanům posměšně říkalo 'saláti'. Nedostatek potřebných prostředků pak byl živnou půdou pro vznik společných sklepů, o které se často dělilo několik rodin.



'Tento sklep stavěl Ondřej Mrva a rozdělil mezi děti. Dnes je tady deset majitelů. Tolik vína, kolik tady je, bys nepřeplaval,' říká jeden z nich, zatímco dřevěnou tyčí protrhává 'klobouk' z rozdrcených hroznů, který se usadil na hladině v sudu. Takovou činnost je nutné dělat aspoň třikrát denně. Místní vinaři, pro které je práce víceméně koníčkem, dobrý mok připravují s láskou.



Však také až na konci dlouhého sklepu, který mívá i několik desítek metrů, najdeme 'besednici' a pár lavic, kde lze posedět. Tady, ve čtvrti zvané Baráky, se podle legend scházívali radní ve sklepích č. 14 a 15 a domlouvali to, co se nepodařilo dojednat na radnici. Zda tato praxe platí dodnes, jsme nezjišťovali...



Vinice jsou příjemnými místy na vycházky. Z altánu je městečko vidět jako na dlani. Z druhé strany od jihu ho obklopují rozsáhlé lesy. Jsou pověstné houbami a možností se ztratit, neboť se rozléhají až k řece Moravě. Věž kostela sv. Vavřince, patrona moravských vinařů, je vidět zdaleka. Bezesporu i proto, že městečka se čtyřmi a půl tisíce obyvatel se nijak nedotkla moderní výšková výstavba, takže tu najdeme mimo vesnické domky především vilky. Do Rakouska není daleko a mnoho obyvatel tam jezdí či jezdívalo za prací.



Předposlední vracovský farář nechal udělat několik dřevěných soch a obrovský kamenný hrozen připomíná, že také sami vinaři mysleli na zkulturnění místa. Když jsme tady na konci října připravovali článek, ve vinicích dozrávaly hrozny. 'Ještě není pozdě na sběr, někdo začíná až teď, je dobré počasí, nehnije to a hrozny stále ještě nabírají slad, budou mít vyšší cukernatost,' vysvětluje Jiří Mrva.



Kdy do Vracova? Přece na hody!



Málokde se dochovaly folklorní tradice v takovém bohatství jako právě tady. Ve Vracově je několik folklorních souborů. Třetí říjnový víkend se konají Císařské hody, kdy se do městečka sjíždějí Vracovjané i z daleka.



'Vracovské hody chápe velká většina jako svou vlastní hrdost. I rodáci se snaží v době hodů dojet, obléct kroj a zúčastnit se průvodu. Hody se odehrávají hlavně v ulicích, v sobotu se svobodnými stárky, v neděli s ženatými, a pokud počasí vyjde, tak jich tu je bezmála pět stovek,' říká starosta Šmýd. Nutno ovšem dodat, že jednoho z nejznámějších Vracovjanů - herce Jožku Somra - jak mu tady říkají, který se zde 15. dubna 1934 narodil, jsme nepotkali.



Zdejší kroj je v regionu naprosto odlišný. Ženy pod svrchní sukni oblékají dalších pět bohatě naškrobených. Málokde jinde na ulici tancuje na pět stovek lidí v krojích, více než desetina obyvatel městečka, a ženy jdou v dlouhém kole. U cimbálu se sejdou nejlepší verbíři z Vracova i okolí.



Podobné hody s velkými okrášlenými hodovými věnci a nesením přiopitého a slavnostně zdobeného káčera, jako pozůstatkem dávných, pohanských obětí. Konají se tu snad v každé obci. Kromě vyhlášeného Vracova jsou tzv. Císařské hody, jejichž konání v říjnu určil sám Josef II., pověstné v Žeravicích, Syrovíně a v Moravském Písku. Konají se také v Těmicích, ale na svatou Kateřinu. Optimistický folklor nechá málokoho chladným, jeho součástí jsou i ochutnávky nebo košt vína.



Do muzea



V tzv. Barákách sídlí ve staré bíle natřené chalupě s modrou podezdívkou muzeum. Krátká postel, koutek se sochou Panny Marie, rohový stůl, lavice, truhlice na šaty. Víc by se sem snad ani nevešlo. Stojíme tady s vedoucím folklorního souboru Lipina Miroslavem Glacem a s novinářem z Malovaného kraje a příliš prostoru nezbývá.



'Ještě do roku 1960 tady žila desetičlenná rodina. Pro vodu se chodilo ke studni s pumpou,' říká Glac. Exponáty představují vybavení tehdejších domků zdejších podruhů a chalupníků. Dřevěná truhlice je z roku 1855, na trámu visí různé druhy šátků, od kostkovaného pracovního po slavnostní červený vracovský 'turčák'. Prostovlasé ženy nechodily.



'Chystáme se rozšířit muzeum o sousedící chalupu s pěkným žudrem,' dodává. Jedinou chybou je, že o muzeu musíte vědět. Ale i to se zlepší, slibuje Glac. Zatím umožní návštěvu paní Hošová z Radniční 77, tedy přes ulici.



Nepošlapte marijánek!



Rivalitu mezi Vracovem a Bzencem dávno obě strany popírají. Snad že tehdy chlapci chodili přes pole za děvčaty. Benzinová pumpa stojí sice na kraji Bzence, ale na silnici spojující obě města. A v dávné lidové písni i vzdálenější Kyjovjané slibují: my jim ten pošlapaný marijánek lahúčko zaplatíme... Jsme prostě v zelinářském kraji.



Ovšem právě bzenecké víno, ačkoliv jde o jednu z nejmenších moravských lokalit, patří k těm nejpitelnějším. Nejznámější tu jsou ryzlink rýnský, rulandské či veltlínské. Víno z bzeneckých vinic končilo na stole Václava II., v oblibě je měli také Petr Bezruč, Mikoláš Aleš, Adolf Hejduk nebo Josef Suk. Dnes tady produkují víno dvě společnosti a soukromí vinaři.



Nečekejte ovšem, že na vás bude čekat vinař v modré zástěře na náměstí. Navštívit lze zdejší vinotéku na náměstí anebo si dohodnout (nejlépe po internetu) návštěvu některého sklípku.



Hotař v kapličce



Od kaple sv. Floriána a Šebestiána, resp. toho, co z ní po zásahu na konci války zbylo, přehlédneme celý Bzenec jako na dlani. Hluboko dole leží kostel, po pravé ruce zámek, kde se v parku kolem starodávné, tisíc let staré lípy procházejí pávi. Mezi tím je náměstí s mariánskou sochou, pod kopcem pak sklípky, vinice a pár kroků pod kaplí i hotařský domek.



Kdo to byl hotař? Muž, který strážil vinice. V Bzenci se volili na sv. Vavřince, nosili typickou uniformu s koženou brašnou přes rameno, dlouhý bič na hůlce, hůl a ručnici, kterou mohli k obraně vinice použít. Vinařské právo bylo tvrdé. Od domku, který vypadá jako kaplička a stejně tak se i nazývá, měl hlídač záviděníhodný rozhled.



Skutečná kaple stojí na místě dávného hradu. Každý tuší, že tady byl, nikdo však neví, jak vypadal. Kronikář Thietmar, biskup z Merseburgu, tvrdí, že v roce 1015 český kníže Oldřich dobyl a vypálil hrad Businc. V říši domněnek existuje spojení s městem Bzenec.



Věrohodnější zmínka je z roku 1231, kdy patřil královně Konstancii. V podhradí se konaly trhy a do městečka byly postupně přeneseny úřady z Vracova, kam krátce předtím přešly z Břeclavi. Slibně vypadající rozvoj přerušily husitské války. Dnes spíše tušíme, než známe přesnou polohu hradu. Jen z letadla je nápadný dávný půdorys. Kopci se říká Starý hrad.



Samotná kaple vznikla na počátku 18. století, téměř souběžně s kostelem dole ve městě. Z trosek je patrné, že to nebylo nic malého. Na kopci jí to ovšem nesvědčilo. Vzdorovala bleskům a nakonec ji v dubnu 1945 odstřelili ustupující fašisté, kteří zde měli pozorovatelnu. Zasvěcené jazyky v městečku ovšem tvrdí, že ji zasáhli osvobozující Rumuni. Jejich dělostřelci se potřebovali zaměřit na známý, nápadný cíl na vršku a strefili se. Snahy o obnovení památky prý překazil Vítězný únor, kdy peníze ze sbírky byly použity jiným způsobem.



Tři životy bzeneckého zámku



Dole pod hradem byla původně opevněná pozdně gotická tvrz s příkopem a zdí, ze které v 16. století vznikl renesanční zámek. Příliš reprezentativní nebyl, a tak v letech 1709 - 1710 nechal hrabě Erdman z Pruskova podle projektu architekta Domenica Martinelliho vystavět čtvercový dvoupatrový barokní zámek s věží uprostřed. Nebyl ledajaký. Parkem tekl do rybníku potůček, ve skleníku rostly palmy, fíkovníky a okrasné rostliny. Oranžérii zdobily sochy Apolóna a Diany.



Přesto další majitel Vilém z Reichenbachu a Lesonic zámek v polovině 19. století zbořil a na jeho místě postavil v letech 1853 - 1855 budovu ve stylu anglické gotiky. Ze zámecké zahrady nechal vytvořit krajinářský park. Finančně se však vyčerpal, takže v roce 1866 spáchal sebevraždu.



Zámek včetně rozsáhlých sklepních prostor získali v roce 1938 vinaři a jsou tady dodnes. V hospodářských budovách jsou kanceláře a procházíme docela normální 'závodní' vrátnicí. Občas se tady konají svatby a v parku se procházejí pávi.



Pár kroků doprava a jsme u cíle. Zdejší lípa tady stojí už desáté století. Podle zápisu v urbáři z roku 1604 jí už tehdy bylo pět set let. Je to obdivuhodný kolos. V přítmí stromu se zastavil čas. Lípa byla odborně konzervována a navíc plazící se větve už přes osmdesát let podpírá lešení. Její historii česky i německy připomíná kamenný patník z roku 1771.



Sláva a pád bzeneckých Židů



Na židovský hřbitov se dostaneme z křesťanského, když na boční straně u pumpy slezeme po sesuté zdi. Nejstarší barokní náhrobky pocházejí z počátku 17. století. Pískovcové a zdobené reliéfními motivy, připomínají slávu místních židovských obyvatel.



První Židé se ve městě usídlili už někdy ve 14. století. Bzenec ležel na důležité cestě, takže se mohli věnovat obchodu. Pomohli i rozvoji vinařství a na náměstí, kde stály i židovské obchody, jim patřila třetina domů. Postupně vznikla židovská škola. Téměř ze všeho platili vrchnosti daně a měli četné povinnosti. Některé působí neobvykle: dvakrát ročně odevzdat 2,5 libry pepře, doručit na příkaz panstva dopis, zametat na zámku, očesat a uskladnit na zámku jablka, pracovat za plat v zámeckém vinohradu či krmit panské psy.



Majitelé panství by těžko těmto požitkům odolávali a obyvatelé nacházeli v Bzenci podporu. Až do 20. století byla židovská obec samostatná. Po válce se vrátili jen čtyři Židé. Zdevastovaná synagoga byla v roce 1960 stržena. n



Jak se tam dostat



Bzenec leží asi 23 km severovýchodně od Hodonína, cesta autem odtud vám zabere zhruba 35 minut. Z Brna je sem necelých 70 km a vozem lehce přes hodinu, z Prahy asi 270 km (3,5 hod.). Z Hodonína jezdí do Bzence autobusové spoje, do Moravského Písku i přímý osobní vlak. Z Uherského Hradiště se do Vracova nebo Bzence dostanete také přímým vlakem.