Rychlý rozvoj vinic v první polovině 13. století vedl k novým organizačně-právním opatřením. Vznikaly organizace vinařů, které byly obdobou městských cechů. Byla to sdružení rovnoprávných členů neboli perknosů, která se starala hlavně o bezpečnost vinic a o řádné provádění viničních prací.
Vinařská organizace nesledovala jen prospěch vinařů, ale i prospěch feudála, na jehož pozemcích byly vinice založeny. Feudál byl proto ochoten uznávat i požadavky vinařů, předně zásadu svobodného držení vinic a důsledky z toho plynoucí. Bylo to jistě i z toho důvodu, že se vinice zakládaly většinou na svažitých, málo úrodných pozemcích. Původně byly organizace vinařů ve velmi úzkém vztahu k obecní samosprávě.
Koncem 14. století se prosazují nezávislé samosprávy hor viničních v čele s perkmistrem neboli horným a s přísežnými horníky. Vedlo k tomu též postupné přebírání zvyklostí sepsaných do horenských předpisů pro statky falkenštejnského hradu, který kdysi náležel k Moravě, a je pravděpodobné, že k těmto administrativním opatřením dal souhlas král Přemysl Otakar II. s tím, aby se rada tamní obce stala odvolacím místem pro moravské vinaře.
Vinařská organizace nesledovala jen prospěch vinařů, ale i prospěch feudála, na jehož pozemcích byly vinice založeny.
Obvykle připravovali budoucí majitelé vinic nově získaná území společně před vlastním založením vinice. O umístění jednotlivých parcel se často rozhodovalo losem, což je zřejmé i z pojmenování některých viničních tratí. Vinice byla pro majitele zdrojem poměrně velkých užitků a pro feudála byl výnos zemních platů a desátků z vinic mnohdy vyšší než výnos ze selských gruntů. Cena původní velké vinice ve výměře 5–13 měřic (1–2,5 ha) byla koncem 14. stol. vyšší než cena selského lánu (18,6 ha). Naturální dávky z vinic sloužily často jako dotace církevních a sociálních ústavů a současně jako zdroj vítaných příjmů pro feudála.
Vinice se snažili zakládat i domkáři a podruzi, takže se staly pojítkem mezi lidmi různého sociálního postavení a prostředkem pro určité vyrovnávání majetkových rozdílů. Feudálové zakládali též vinice obhospodařované ve vlastní režii. Ale nebyli to jen lidé místní, kteří v obvodu určité obce zakládali vinice. O pozemky pro vinice se zajímalo mnoho lidí přespolních, pocházejících z míst, kde nebyly vhodné podmínky pro založení vinice. Nejaktivněji si počínali měšťané Brna. Ale byli to i měšťané Olomouce či Opavy, kterým i na tak velkou vzdálenost umožňovala horenská organizace svým dohledem nad viničními pracemi investovat peníze do zakládání a bezpečného obhospodařování vinic. Přespolní si najímali vinaře, který se o běh viničních prací staral a najímal nádeníky pro jednotlivé práce.
Vinice se snažili zakládat i domkáři a podruzi, takže se staly pojítkem mezi lidmi různého sociálního postavení a prostředkem pro určité vyrovnávání majetkových rozdílů.
Z vinic se původně platily naturální dávky. Uznávacím poplatkem vrchního feudálova vlastnictví půdy byla dávka zemního neboli perkrechtu. Její výše byla pevně stanovena a činila na Moravě z jedné vinice 1 vědro (56,6 l) a v Čechách z jedné vinice 28,5 arů velké to bylo za Karla IV. 30,5 litru vína a za Rudolfa II. 15,5 l vína. Více doléhaly na vinohradníka desátky. Byl to desátý díl úrody po odvedení zemního. Obě dávky se odváděly na vinicích podle množství drti z pomačkaných hroznů. Ležela-li vinice na původní půdě zkultivované pro pole, pak se musel ještě odvádět desátek pro faru. I proto vyhledávali vinohradníci raději půdu dosud neobdělávanou, která farnímu desátku nepodléhala. Velikost desátku byla proměnlivá a v úrodných létech byl desátek značný. Proto se vinohradníci snažili alespoň farní desátek omezit na pevně stanovené množství. S narůstající plochou vinic narůstaly i odvody získané z desátků a v panských lisovnách byly potíže se zpracováváním drti i s umístěním vína do panských sklepů. Proto se od poloviny 14. stol. objevuje přeměna naturálních dávek na dávky peněžité (reluice). Podle polohy se pohybovaly reluované dávky ve výši 3–16 grošů za jednu viniční čtvrť.
Za vlády Jiřího z Poděbrad a Jagellonců je možné zjistit rozšiřování vinic na úkor polí i na méně svažitých pozemcích. Vynucovalo si to střídavé hospodaření na viniční půdě, které je typické pro Moravu. Půda vyčerpaná pěstováním révy a docilováním vysokých sklizní z intenzivně osázené plochy, kdy na jednom hektaru vinice bývalo 15–20 tisíc keřů, nebyla schopna vyživovat keře révy déle než kolem dvaceti let. Pak bylo nutné vinici vyklučit a na pozemku pěstovat obilí nebo ho na čas proměnit na pastvinu. Teprve po dalších dvaceti létech byl opět osázen vinicí. V Čechách zůstávaly vinice na jednom místě 100–200 let. Keře se obnovovaly stálým kladením rozvodů, tj. zakopáváním částí nebo celých keřů do půdy a vyváděním nejmladších částí nad povrch půdy. Tím došlo ke zmlazení rostliny. Současně s překládáním vnášeli dobří hospodáři k zakopaným keřům hnůj.
V 16. stol. vrcholí plošný rozvoj vinic a vrchnostem již příliš nevyhovují naturální dávky odváděné přímo z vinice v hroznové drti. Mají zájem o jakostnější vína, a proto vyžadují naturální dávky ve víně. Dochází ke kontrolám vyrobeného množství vína v domech vinařů a k výběru dávek u nich. Vinařům to vyhovovalo, protože se tím uvolnilo doposud každoročně vyhlašované datum sběru hroznů, které bylo pro všechny majitele v dané viniční hoře závazné. Výjimku měli jen některé vinice nadané zvláštními svobodami (frejunky) za zvláštní zásluhy jejich majitelů. Podmínkou bývala reluice zaplacená předem.
Zpočátku se pěstovaly hlavně odrůdy pro výrobu bílých vín. Od poloviny 15. stol. se zvyšuje obliba červeného vína. Vinic s modrými odrůdami bylo tak málo, že se z nich nevyžadoval žádný desátek. Postupně se v některých místech (Hustopečsko) vinaři snažili snížit své desátkové povinnosti zvýšenou výsadbou modrých odrůd. Proto byl místně zaveden desátek i z odrůd modrých. Přítluckým se ještě v r. 1533 dostává výsady, že jsou zproštěni povinnosti platit desátek z modrých odrůd, ale pod podmínkou, že je nebudou nadměrně rozšiřovat. Vcelku však bývalo na Moravě vždy méně vína červeného, a proto se za ně požadovaly i vyšší ceny. Zájem o jakostní víno se v 16. stol. projevuje i v tom, že si majetnější vrstvy dávají zakládat vinice s jakostnějšími odrůdami v obcích proslulých dobrou jakostí vína. Zakládání vinic svěřují často novokřtěncům, kteří zaváděli na Moravě nové pracovní metody a přinesli z ciziny i odrůdy na Moravě málo známé, mezi jiným pravděpodobně i odrůdu Sauvignon, tehdy nazývanou Fié nebo Feigentraube. Novokřtěnci se osvědčovali i jako stavitelé vinných sklepů. Dříve menší a primitivní sklepy vrchností se přestavují na velké sklepní prostory. Panská výroba vína dostává postupně obchodní ráz a zařizuje se na vývoz vína do Čech a zejména do Slezska. Dopravu sudů do sklepů a z nich obstarávali postihaři, jinak též zvaní šlotýři. Jejich cech vykonával též funkci komisionářů a zprostředkovával obchody s vínem mezi výrobci a kupci. Cech se udržel až do počátku našeho století.
Zpočátku se pěstovaly hlavně odrůdy pro výrobu bílých vín. Od poloviny 15. stol. se zvyšuje obliba červeného vína.
Obchodní ráz vinařství se rozvinul i ve městech a při některých kostelích. Zisky vrchností z poddanských vinic byly značné a přispívala k tomu i ta skutečnost, že vrchnost prodávala většinou vína vyzrálá, která prodělala i několikaletý vývoj na sudech. Cena takových vín byla podstatně vyšší a dosahovala až dvojnásobku ceny vína mladého. Rozvoj vrchnostenského sklepního hospodářství a obchodu vínem nutil vrchnosti k lepšímu využívání sklepních prostor, a proto jsou zámecké sklepy vybavovány v druhé polovině 16. a hlavně pak v 17. stol. velkoobjemovými sudy. Současně sílí zájem vrchností opět se navracet k naturálním dávkám vína místo reluice. Snaží se přivlastňovat si právo k rozhodování ve sporech o vinice a vydávají nové horenské řády (1572 Valtice, 1586 Mikulov, 1652 Dolní Dunajovice). Na rozdíl od tělesných trestů uváděných za prohřešky ve starých viničních řádech jsou v nových řádech jen tresty peněžité. Poslední trest smrti za opakované krádeže hroznů byl vykonán nad hustopečským mydlářem r. 1610.
Poslední trest smrti za opakované krádeže hroznů byl vykonán nad hustopečským mydlářem r. 1610.
Hospodářské a sociální důsledky třicetileté války znamenaly ve vinařství nejen úpadek oboru, ale i postupnou změnu dosavadních poměrů. Obnova zpustlých vinic a zakládání nových byly velmi závislé na poměrech v jednotlivých částech Moravy. V Čechách je velmi zřetelný ústup měšťanů od vinařství a poměrně rychlé zmenšování plochy městských vinic, zejména na severu Čech. Do značné míry nahrazovalo nové zakládání vinic na venkově úbytek v produkci českých vín. Pomalý postup obnovy poddanských vinic donutil vrchnosti, aby rozšiřovaly vinice držené ve vlastní režii. K jejich obdělávání využívaly buď robotních povinností poddaných, nebo k tomu najímaly pracovní síly z řad venkovské chudiny. Ke zvětšeným plochám dominikálních vinic bylo nutné stavět i nové sklepy. Vznikají velké sklepní prostory s monumentálním vzhledem, vybavené velkoobjemovou sudovinou, v níž zrají vína pomaleji a dosahuje se tak i při delší době ležení vína příznivější vývoj zrání a dokonalejší harmonie. Vína se ponechávají delší dobu na kvasnicích, aby se odbourala kyselina jablečná a bylo tak dosaženo příjemné harmonie všech jakostních složek. Pomalý rozvoj poddanských vinic se vysvětluje také tím, že cena mladých vín běžné jakosti zůstávala po dlouhé období stále stejná. Odbyt vína však byl dobrý a vrchnost měla na poddanských vínech zájem, což je vidět z toho, že poddaní mohli platit vínem vrchnostenské dávky a vrchnosti poddanská vína vykupovaly.
Koncem 17. stol. se začínají i venkovští vinohradníci zařizovat na prodej vyzrálého vína a budují si vlastní vinné sklepy buď přímo v určité části obce, nebo pod vinohrady, kde vznikají ze sklepů s vlastními lisovnami menší sklepní osady. Je to příznak budoucího rozvoje jakostního vinařství na moravském venkově. Tento rozvoj zesílil po vydání robotního patentu v roce 1775, kdy došlo ke snížení robotních povinností a pro nedostatek tažné roboty se snížila rentabilita panského vinařství. Dochází k jeho postupné redukci a k odprodeji panských vinic, ke zrušení horenských organizací a starých horenských řádů a k jejich nahrazení všeobecným viničním řádem pro Moravu, vydaným 22. 10. 1784. Tím zaniká i vinařská a soudní samospráva a vynucené zakládání vinic v celcích, jakož i panský dozor nad obděláváním vinic a vysazováním jakostních odrůd révy.
Pomalý rozvoj poddanských vinic se vysvětluje také tím, že cena mladých vín běžné jakosti zůstávala po dlouhé období stále stejná.
Do vinic pronikají ve větší míře kvantitní odrůdy, jako jsou Elbling, Heunisch a později Portugalské šedé. Vinice se mohou zakládat všude, kde k tomu jsou vhodné podmínky. Vinařům je dáno právo svobodného šenku vína, které se prodává volně po domech a víchy slámy naznačují, že tam, kde je „vyvěšeno", je možné víno nakoupit nebo posedět „pod víchou" a napít se místního vína. Zámecké sklepy nakupují většinou surovinu od soukromých vinařů a také se plní vínem dodávaným jako desátek či zemní plat. Místně se vinaři výrazněji orientují na vysazování modrých odrůd a na výrobu červeného vína, které je žádanější.
Koncem 18. stol. a počátkem 19. stol. klesá prudce rentabilita městského vinařství i na Moravě. Brněnští měšťané se zbavují svých venkovských vinic, neboť pracovní síla je velmi drahá a manufakturní výroba spolu s větším rozvojem obchodu a řemesel odvedla jejich aktivity ke zcela jiné činnosti. Současně klesá zájem o víno, které přestává být denním nápojem a stále více se prosazuje pivo a levná kořalka. Vinařství se udržovalo stále ještě na venkově, ale jeho existenci začíná ohrožovat změna způsobu hospodaření na půdě. Postupně se mění trojhonné hospodaření na střídavé, které nabývá převahy v druhé polovině 19. století. Zájem o polní plodiny stoupá a výnosy z pěstování řepy, pícnin a technických plodin převyšují výnosy získávané z vinic, kterých rapidně ubývá jak na velkostatcích, tak u sedláků, kteří na ně již nemají čas. Nejvíce vinic zůstává v okolí Mikulova. Tamní výroba vína převažuje nad produkcí z okolí Hustopeč, kde bývalo vždy vína nejvíce. Koncem 19. stol. přestává i „zlatý věk" snadného pěstování révy. Ve vinicích se rozšiřují houbové choroby zavlečené do Evropy z Ameriky. Nejdříve to bylo oidium neboli padlí révové (Uncinula necator). V roce 1900 se objevuje peronospora neboli plíseň révová (Plasmopara viticola) a současně s ní i větší výskyt révokaza. Jakmile se rozšířila ochrana proti houbovým chorobám sirnatými a měďnatými prostředky, byla narušena biologická rovnováha ve vinicích a v r. 1913 byly zjištěny větší škody způsobené roztoči vyvolávajícími kadeřavost listů.
Velké společenské změny a výskyt révokaza i houbových chorob znamenaly úplný převrat nejen v nazírání na význam pěstování révy, ale vyžadovaly podstatné zvýšení odborných znalostí u širokých vrstev pěstitelů révy. Osvětová činnost u venkovských vinohradníků byla hlavní starostí nejen vznikajících vinařských škol, ale i dalších zemských zařízení budovaných na podporu rekonstrukce vinic pomocí štěpování vinné révy na podnože odolné proti révokazu. Byly to révové školky, vzorné vinice, stratifikační skleníky, zřízení poradenské služby za pomoci vinařských inspektorů a ke zlepšení prodejnosti vína počínají vznikat vinařská družstva. Jedno z prvních bylo založeno v r. 1903 v Brodě nad Dyjí. Z vinařství se postupně stává specializovaný zemědělský obor s velkými nároky na odborné znalosti i na manuální práci ve vinicích.
Pěstování révy se stává mnohým lidem z města i venkova koníčkem a s velkým zápalem si osvojují čím dál složitější znalosti o révě i o výrobě vína.
To se nepříznivě projevilo poklesem viniční plochy jak v období první světové války, tak i v počátečním období první republiky. Sotva byly počátky rekonstrukce vinic zvládnuty, přišel další útlum za druhé světové války. Po ní se ukázaly staré formy hospodaření na vinicích neúnosné pro nedostatek pracovních sil. Pouze radikální změna způsobů vedení révy na střední a vysoké vedení s širšími meziřadími a zmechanizování většiny viničních prací otevřely cestu k novému rozvoji nejen v podnicích s kolektivním hospodařením, ale i na malých vinicích soukromníků. Pěstování révy se stává mnohým lidem z města i venkova koníčkem a s velkým zápalem si osvojují čím dál složitější znalosti o révě i o výrobě vína. Tisíce nových vinných sklepů bylo postaveno a mnohdy s velkým nákladem zařízeno. Noví vinohradníci se představují na četných místních, okresních i oblastních výstavách vín svými jakostními víny a trvalým srovnáváním svých výrobků s víny ostatních vinařů se poctivě snaží o vyšší dokonalost. Pěstování révy a výroba vína vrátily a posílily u široké vrstvy jihomoravského obyvatelstva vřelý niterný vztah k tomuto oboru a zachránil se tak typický obraz krajiny zdobené po tisíciletí pravidelnými řadami keřů révy.
Zdroj: Réva a víno v Čechách a na Moravě
© V. Kraus a kol.
© RADIX, spol. s r.o.
Vinařské novinky do schránky